V roce 1982 vyšel román Schindlerův seznam (tehdy ještě pod původním názvem Schindler’s Ark) Thomase Keneallyho, který ho napsal po setkání s Poldekem Pfefferbergem, mužem, jenž patřil k tzv. Schindlerovým dětem. Kniha vyprávěla o německém podnikateli Oskaru Schindlerovi, který v průběhu války zachránil přes tisíc židů tím, že jim dal ve své továrně práci. I když jeho motivace nebyla prvoplánově jejich spása, ale šlo mu čistě o peníze, jeho čin se zapsal do historie.

Když se kniha dostala ke Stevenu Spielbergovi, nejprve se ptal, jestli jde o fikci, nebo pravdu. Jakmile zjistil, že čin byl skutečný, okamžitě vyjádřil přání zakoupit práva na její zfilmování, což se mu podařilo, a když se v roce 1983 osobně sešel s Pfefferbergerem, slíbil mu, že do deseti let snímek vznikne. Sám se ale necítil oprávněn k tomu chopit se i jeho režie.

Tu zkusil nabídnout Romanu Polanskému, který sám prošel koncentračním táborem, ten ale odmítl a se svým traumatem se vyrovnal až později snímkem Pianista. Posléze pak nabídku předložil Sydneymu Pollackovi a Martinu Scorsesemu, který byl dokonce v roce 1988 jako režisér potvrzen. Spielberg si ale stále nebyl jistý, zda právě jeho kolega je tím pravým a nakonec se pod myšlenkou toho, že bude mít šanci udělat něco pro své děti a rodinu tím, že jim bude vyprávět o holocaustu, režie chopil sám, odmítl honorář, který nazval krvavými penězi a pracoval s tím, že film bude obrovský propadák. Původně jmenovanému pak nabídl režii remaku Mysu hrůzy. Po několika peripetiích si ale nechal jím původně najatého scenáristu Stevena Zailliana, který původní scénář ještě rozšířil, neboť Spielberg se chtěl více zaměřit na osudy samotných židů. Film navíc pro větší autenticitu natočil černobíle.

Do hlavní role se rozhodl obsadit někoho méně známého, ačkoli se mu nabízeli třeba Warren Beatty, Kevin Costner a Mel Gibson. Na základě divadelní hry Anna Christie nakonec vyhrál Liam Neeson, který dostal k dispozici několik pásků se záznamem Schindlerova hlasu. Neméně důležitý byl pak casting nacistického důstojníka Amona Götha, kterého si zahrál Brit Ralph Fiennes, jenž režiséra uchvátil svým výkonem v adaptaci díla Emily Brontë Bouřlivé výšiny. Kvůli úloze přibral třináct kilogramů, sledoval historické dokumenty a sešel se s těmi, kteří holocaust přežili a Götha znali. Byl prý dokonce tak přesvědčivý, že když ho jedna z přeživších viděla, začala se klepat strachy. Ředitele Schindlerova podniku Izáka Sterna ztvárnil tehdy už oscarový Ben Kingsley.

Natáčení započalo 1. března 1993 v polském Krakově a až na několik výjimečných antisemitských incidentů probíhalo v poklidu, leč bylo silně emocionálně náročné. Štáb nedostal povolení natáčet přímo v Osvětimi, nicméně si postavil přesnou repliku hned u vchodu do tábora. Sám Spielberg tvrdil, že si připadal spíš jako reportér než režisér a sledoval záznam reality, na níž se mnohdy stejně jako mnoho členů štábů nedokázal dívat. Od naprostého emočního zhroucení ho zachránily jen dvě věci - jeho žena a pět dětí, s nimiž si po dobu natáčení pronajal dům v Krakově a stříhání Jurského parku, kterým trávil každý večer.

Premiéry se Schindlerův seznam dočkal 15. prosince 1993 a celosvětově nakonec utržil šestadevadesát milionů dolarů, přičemž náklady činily pouhých dvaadvacet. Líbil se jak odborné obci, která na něj pěla ódy, tak i divákům. Vzhledem k tíživému tématu se samozřejmě očekávalo množství cen, které také přišlo. K těm nejvýznamnějším patří pochopitelně sedm Oscarů (režie, film, adaptovaný scénář, kamera, hudba, střih, výprava) a dalších pět nominací (herec v hlavní a vedlejší roli, zvuk, kostýmy a makeup).

I když je snímek černobílý, krátký epilog a závěr, v němž skutečné "Schindlerovy děti" v doprovodu herců a členů štábu pokládají kameny na hrob svého zachránce, jsou v barvě, což všemu dodává zvláštní kouzlo a vzbuzuje naději, že i když je opravdu hodně zle, najdou se ti, kteří v sobě najdou kus lidskosti. Zajímavé je i to, že ve dvou scénách se objeví holčička v křiklavě rudém kabátku, na níž se Schindler upřeně dívá. Podle tvůrce má symbolizovat vládu USA, která o holocaustu věděla, ale neudělala vůbec nic.

I po šestadvaceti letech od uvedení v kinech je film neuvěřitelně působivý a každý by ho měl vidět, byť to opravdu není příjemná podívaná. Nikdy předtím ani potom totiž Spielberg nenatočil tak brutální a syrový snímek, který působí jako dobový dokument, a v němž je zabíjení něco zcela přirozeného a odosobněného. Nádherná černobílá kamera dodává všemu jakousi autenticitu, z níž vytrhává pouze to, že nacističtí pohlaváři mluví anglicky a v kombinaci s mrazivou hudbou Johna Williamse, která využívá i originální židovské zpěvy, je zážitek vskutku hodně silný a otřese i s tím největším cynikem.

Jelikož se v těchto dnech ve vybraných kinech promítá nová, restaurovaná verze k pětadvacetiletému výročí vzniku filmu doplněná úvodem samotného autora, máte unikátní možnost vidět tuto legendu na plátně a zcela tak pochopit absolutní hrůzu holocaustu. A nevadí to, že Schindlerova postava je ve filmu dost idealizována a zromantizována a ani to, že u tuzemských diváků bude mít legendární režisér už navždy obrovský vroubek, protože scénu v osvětimských sprchách sprostě a doslovně ukradl Juraji Herzovi z jeho filmu Zastihla mě noc, neboť věděl, že ten nebude mít prostředky na to se s ním soudit. 

PS: Chcete-li mít obrázek o zvěrstvech holocaustu kompletní, doporučuji sérii pěti dokumentů s názvem Hlasy umlčených, kterou vyprodukovala Spielbergem založená nadace SHOAH, a která před lety vyšla na 2DVD.

Oficiální český trailer filmu Schindlerův seznam / Schindler’s List